Nočný stolík Fedora Gála
Autor je sociológ, prognostik, bývalý líder Verejnosti proti násiliu
Text „vetičiek” som písal počas čítania knihy Friedricha Nietzscheho Lidské, příliš lidské (OIKOYMENH, Praha 2012), aforizmov môjho syna Róberta Gála (http://www.robert-gal.com/) a poslednej knihy Zygmunta Baumana Retrotópia (Artfórum, Bratislava 2017). Toho síce vo „vetičkách“ nenájdete, ale v doslove s podtitulom Očakávanie zmeny trafil do čierneho. Dialóg, jeho kultúru a spôsoby, považujem takmer celý svoj profesionálny život, za liek na neduhy našej doby.
Publikácia Lidské, príliš lidské (Nietzsche) - Archív SMETaké cesta za štěstím a svobodou je závislost. 13. 7. 2017
Starý člověk pociťuje nutkání ochránit vnoučata před vlastními chybami ve výchově jejich rodičů. 15. 7. 2017
Žoviálnost = křik osamělého člověka. 18. 7. 2017
Překrýt společenskými problémy osobní trable. 24. 7. 2017
Čím těsnější vztah, tím obtížnější dialog. 25. 7. 2017
Z východních spiritualit se mi nejvíce líbí slůvko „nelpění“. 26. 7. 2017
Každé ráno přemýšlím nad tím, že starý život by bylo záhodno změnit. Nový už ovšem neexistuje. 2. 8. 2017
Nietzscheho aforizmus „Pomatenost je u jednotlivců vzácností – ale u skupin, stran, národů a časů pravidlem“, by bolo dobré rozšířit: má-li pomatený jednotlivec charizma, vůli k moci i moc samotnou, jeho pomatenost je epidemická. 30. 8. 2017
P. P. je psychiatr. Jeho dospělá klientela se rekrutuje především z řad dobře situované střední třídy, z lidí, kterým fakticky nic nechybí. Sám to nazývá modelem Woodyho Allena. Jeho dětská klientela je jiný příběh – hororový. Jsou to děti týchž dospěláků. 1. 9. 2017
Léta v sobě nesu pocit z nákupu v malém obchůdku na pražské Malé Straně. Bezdomovec stojící za mnou s úžasem pronesl: „A tohle všechno sníte?“ Podobně si léta pamatuji slova jednoho slovenského lékaře sloužícího v Africe, jak zmiňuje, že po ošetření pacienta v odlehlé africké vesnici dostal zaplaceno kusem kozy v igelitové tašce. Pacient pak kráčel celý den na centrálu organizace Lékařů bez hranic, aby si tašku vyžádal zpět. 1. 9. 2017
Z Postbellum.cz mi nedávno přišla anketní otázka: V čem by se měla naše společnost změnit k lepšímu? Odpovídám: Chtělo by to více lidskosti. Lidskosti ve vztazích. Především ve vztazích k starým, dětem… ve vztazích institucí státu k občanům a lidí mezi sebou navzájem. Lidskostí myslím obyčejnou laskavost a soucit. Laskavost a soucit v drobnostech všedního života. Laskavost a soucit, které neznají vylučování, hranice, „ploty“…, kromě ochrany života, svobody a důstojnosti – mé a naší. Zde tedy začíná také diskuse o výzvách naší doby. Nikde se to nevyučuje, nenabízí, neprodává. Začít je třeba od sebe, a ne na tribuně, za katedrou, veřejně. Politici, instituce, stát… čili také prezident a poslanci parlamentu, senátoři, ministři, šéfové, kolegové a kolegyně, sousedé… už pak nebudou neřešitelný problém.
Hlavně však není zapotřebí hledat pro slovo lidskost výklad v odborné terminologii, na gúglu … a vést o ní učené diskuse. Lidskost je zapotřebí žít. 10. 9. 2017
Duchovno a pohled na svět: utváří se (jak se mi zdá) jenom do chvíle „zralosti“, což je individuální záležitost, docela často spjata s věkem. Poté už přijímáme jenom ty informace a vědomosti, které potvrzují, co jsme si už zvnitřnili. 17. 9. 2017
Co zbývá na stáří: tvůrčí práce, anebo jenom práce, vnoučata a příprava na smrt. Posedávání a prázdné tlachání je už smrt sama. 18. 9. 2017
Po pivě potřebuji cestou domů záchod. Není-li po ruce, zajdu do hospody a abych se nestyděl, že jenom kvůli hajzlu, dám si pivo. 18. 9. 2017
Dobro a zlo jsou dvě tváře téhož. Jejich konfrontaci – možná i dialog, chcete-li – žijeme. 24. 9. 2017
Pavol Frič (soukromá korespondence): Áno, žijú medzi nami ľudia, ktorí už súčasnej podobe demokracie neveria a nielen to, majú pocit, že v súčasnom politickom systéme nemajú šancu zmeniť svoju životnú situáciu, ktorú považujú na neutešenú. A tak chcú skúsiť niečo iné, niečo, čo má v sebe aspoň malú šancu na zmenu. V základoch súčasnej, na meritokracii založenej (teda elitárskej) demokracie je zakódované, že tí menej kognitívne zdatní budú na spodku spoločenského rebríčka, ale tam sa im veľmi nepáči a chcú to nejako zmeniť, a vedia, že sa to nedá urobiť ani prostredníctvom voľby štandardných politických strán, ani zvýšenou občianskou participáciou, ktorá vyžaduje značné občianske kompetencie, ktoré oni jednoducho nemajú. Preto volia populistov s autoritárskymi sklonmi, pretože jedine oni im ponúkajú šancu na zmenu.
Spoločnosť sa rozštiepila na turbos a maňanas – víťazov a lúzrov modernizácie a globalizácie – a toto rozštiepenie vedie do pekla autoritárskeho režimu. Problém je, že to víťazi nechcú akceptovať ako niečo, za čo nesú zodpovednosť. Nechcú pripustiť, že jedine dialóg môže viesť k riešeniu, a že tento dialóg musia naštartovať oni. Skutočné elity vždy brali zodpovednosť za vývoj spoločnosti a nesnažili sa neelitám vnucovať názor, že za všetko si môžu samy, pretože nie sú schopné stať sa elitami. Na vine tomu, že máme veľkú časť populácie, ktorá inklinuje k autoritárstvu, sú jednoznačne naše mocenské a kultúrne elity.
A ešte by som pridal, že populistickí vodcovia nielenže v očiach mnohých predstavujú šancu na zmenu, ale svojou jednoduchou, na emóciách založenou rétorikou im otvárajú cestu z politického vylúčenia k politickej participácii, kým predstavitelia štandardných politických strán sú často emocionálne negramotní a nedokážu s nimi nadviazať dialóg. 27. 9. 2017
Keď sa na obzore objaví smrť, zamýšľame sa (podaktorí) nad zmysluplnosťou života a intenzívnejšie vnímame epizodický pocit šťastia. Šťastie ako trvalý stav je problém.
Ciele, ktoré si vytyčujeme, sa menia v priebehu životného cyklu. Napríklad: kariéra, deti a potom vnúčatá dávajú iný rozmer manželstvu. Uspokojené základné potreby potrebám vyšším.
Večná dilema šťastia ako cieľa je bludná cesta. Šťastie je ako svätojánske mušky blikajúce v tmavej noci. Raz stačí natiahnuť ruku, inokedy kráčať do úmoru, a stále nič.
A napokon:
Je naším údelom kráčať v ústrety smrti a vnímať cestu samotnú. Slovami Friedricha Nietzscheho (zo Zarathustru): Umrieť treba v pravý čas. Najlepšie, keď je dielo zavŕšené.
Otázka znie: Kedy je dielo zavŕšené? Keď vieme, že máme „dedičov“, pokračovateľov. Nemyslím dedičstvo v podobe plotov, ostnatých drôtov, barikád,... ani majetku.
Život (múdrych) naučil, že láskavosť a súcit sú fajn. Ich víťazstvo v konfrontácii s agresivitou a násilím však predpokladá silu. Starý človek jej už má málo. Podobne sú na tom (niektoré) staré pravdy.
Skutočným nepriateľom života nie je nedostatok šťastia, alebo smrť, ale absencia zmyslu. A skutočným ohrozením civilizácie je nadkritické množstvo ľudí, ktorým to neprekáža. 30. 11. 2017
Na peniaze je dobré myslieť, pokiaľ sú. 3. 12. 2017
Na záver
Anonym: už nepíšte, prosím, oddýchnite si.
Autor: Fedor Gál
