Od nežnej revolúcie prešlo tridsať rokov. Čo sa za ten čas udialo a ako nás to zmenilo? Hľadať stopu uplynulých dekád a v českej a slovenskej kinematografii a literatúre znamená našťastie prebrať sa stovkami kvalitných diel.
Kultúrni redaktori SME a Hospodářských novin spoločne a subjektívne vybrali aspoň niekoľko z tých, ktorých témy rezonujú dodnes a cez ktoré sa dokážeme lepšie spoznať. Text českej časti výberu ponechávame zámerne v originálnom znení.
Ktorých päť českých filmov nám teda odporúčajú českí kolegovia?
1. Dědictví aneb Kurvahošigutntag
Režie: Věra Chytilová, 1992
„Tak, a teď si vás kúpim všecky,“ loučí se pohledem do kamery Bolek Polívka v posledním záběru filmu, který kritici v roce 1992 odmítli, aby čtvrtstoletí nato konstatovali, že dozrál. „Houby dozrál, vy jste dozráli,“ odpovídala režisérka Věra Chytilová.
Její film je s gustem a nadsázkou natočenou satirou, restituční komedií o bodrém buranovi se selským rozumem, jenž přes noc pohádkově zbohatne a stejně rychle všeho pozbude. Odráží nepřipravenost české společnosti na změny po roce 1989 a dodnes je platný situací člověka, jenž nabude peněz, moci nebo svobody, ale neumí s nimi naložit.
2. Kawasakiho růže
Režie: Jan Hřebejk, 2009
Režisér Jan Hřebejk se scenáristou Petrem Jarchovským prostřednictvím Šakalích let, Pelíšků, Pupenda či Učitelky vykonali proti kolektivní ztrátě paměti nejvíc z porevoluční české kinematografie.
Za všechna mimořádná díla jedno méně populární: k otázce spolupráce s StB se česká společnost poslední roky vrací u příležitosti udílení státních vyznamenání, což je podobná situace jako ve filmu Kawasakiho růže.
Súvisiaci článok Čo majú robiť Česi, aby spoznali Slovákov? Chceli od nás päť filmov Čítajte V něm na uznávaného psychiatra, jenž má převzít ocenění za statečnost v disentu, vyplave udavačská minulost.
Snímek, kterým tvůrci přešli k žánru dramatu, zpracovává téma spolupráce s StB očima aktérů, emigrantů, dětí, médií, lidí empatických i nepřejícných, včetně nejmladší generace.
A nezestárl ani pro kontrast fantastický vhled do života estébáka 20 let poté. Jedno z dominantních témat porevoluční společnosti ve vrcholném zpracování.
3. Odcházení
Režie: Václav Havel, 2011
Témata předání úřadu, vladařovy ztráty moci, rozpadu jeho dvora, odchodu vlivné figury společenského života či šílenosti pramenící z nutnosti opustit mocenskou strukturu navzdory touze v ní zůstat jsou součástí mnohavrstevnaté mozaiky, kterou Václav Havel napsal nejprve jako divadelní hru a v posledním roce života ji uvedl také jako film.
Súvisiaci článok Cesta do hlbín slovenskej duše. Česi sa pýtajú, aké naše knihy by mali čítať Čítajte Barvitý kolotoč groteskních, pečlivě komponovaných obrazů, absurdit, parafrází a sebeironie lze s odstupem vnímat bez tehdejších souvislostí, avšak těžko si nedomýšlet ty současné.
Odcházení v každé době jiskří jinými významy. Ty nadčasové přetrvávají: devalvace jazyka na úroveň frází, poddaní vyjevující charakter při vladařově pádu, nezastavitelné politické soukolí vynášející k moci vždy větší pragmatiky než ty, které předtím semlelo.
Slova a obrazy nahrazující významy a ideje, proměna člověka ve zdegenerovaný stín toho, čím býval, neschopnost uřídit svůj konec. Odcházení jako existenciální stav, životní krize, v níž člověk pozbývá jistot a nabývá sebelítostivého pocitu nenahraditelnosti.
4. Cesta ven
Režie: Petr Václav, 2014
Zatímco důkladná reflexe života vietnamské menšiny českou kinematografii stále čeká, zdrcující zprávu o českých Romech podal režisér Petr Václav filmem Cesta ven. Syrový, v reálných kulisách dokumentárně natočený hraný film vykresluje mechanismy a brzdy, které menšinu udržují v segregaci na společenském dnu.
Súvisiaci článok Cesta do hlbín českej duše. Päť kníh, ktoré by mali Slováci čítať Čítajte Zastavárny, mafie, lichva, násilí, krádeže, nemožnost najít práci bez praxe: nic nechybí, a přitom to na Václavově filmu, jenž měří stejným metrem černým i bílým, není hlavní. Nejdůležitější je jeho hrdinka, mladá romská matka, která se snaží vzbouřit danosti a udržet si důstojnost. Nepodlehnout prostituci ani zločinu, ustát život plný překážek a podezřívavých pohledů.
Jako nějaká černá Madona s dítětem v náručí, plahočí se z čistého paneláku od rodiny do ubytovny plné štěnic, až konečně spatřuje naději, symbolicky za hranicemi nenapravitelného Česka. Klaudia Dudová ztvárnila jednu z nejsilnějších hrdinek porevolučního filmu. Její osud divák prožívá se zatajeným dechem.
5. Mamon
Režie: Vladimír Michálek, 2015
Kinematografickým trendem končící dekády je přesun talentu z filmu do televize. V Česku nejdál došla HBO, ať už minisérií Hořící keř o dění po sebeupálení Jana Palacha nebo fantastickou Pustinou, seriálovou detektivkou na pozadí prolamování těžebních limitů.
Trochu v jejich stínu zůstává šestidílné temné krimi Mamon, které díky seriálové délce odvyprávělo komplexnější příběh, než jaký pojme film. Podnik, okolo jehož privatizace se zápletka točí, samozřejmě není Mostecká uhelná společnost a podobnosti mezi seriálovými postavami a skutečnými politiky, kteří před revolucí studovali na prominentních východních školách, vysokými manažery, novináři, státními zástupci, lobbisty, detektivy či šéfy protikorupčních organizací jsou náhodné.
Jejich propojení bohužel nikoliv. Přes mnohé nedostatky možná nejupřímnější pokus vyprávět o tunelování 90. let a všech, podle nichž „neexistujou žádný špinavý nebo čistý peníze, jenom peníze“.
