Oboch nás doma nechcú

„Pokoušeli jsme se o socialismus s lidskou tváří, povedl se nám místo toho socialismus s husí kůží a pracujeme na socialismu s hroší kůží,“ píše Werich o období normalizácie.

„Pokoušeli jsme se o socialismus s lidskou tváří, povedl se nám místo toho socialismus s husí kůží a pracujeme na socialismu s hroší kůží,“ píše Werich o období normalizácie v Československu. Záverečný zväzok ich korešpondencie poznamenávajú choroby a neustále problémy s prácou, chmúrny obsah listov je však vždy brilantne interpretovaný s jazykovým majstrovstvom a humorom.

Keď Voskovec po komunistickom puči v roku 1948 emigroval, stala sa jeho korešpondencia s Werichom jediným pokračovaním ich predvojnovej spolupráce v Osvobozenom divadle a transatlantický písomný dialóg akoby nadväzoval na ich legendárne forbíny. Hoci sa občas objavovali náznaky možnej divadelnej či filmovej spolupráce, nikdy k nej nedošlo.

Ty nerád čítaš o smútku

O to viac si títo dvaja umelci, ktorí si navzájom boli „najlepšími mužskými svojho života“, dali záležať na bravúrnej úrovni listov, tušiac či nevylučujúc možnosť, že niekedy budú publikované.

To platí aj o treťom dieli korešpondencie z rokov 1969 až 1980, ktorá je výrazne poznačená Werichovými vážnymi zdravotnými problémami. „Snad proto jsem to tak dlouho odkládal, ty taky nerad čteš smutek a já nerad o něm píšu,“ ospravedlňuje Werich svoje pauzy v písaní. „Piš, i když jsi smutnej, furt ti už léta říkám, že to přece je součást přátelství, ty vole, copak přátelství je jen pro srandu?,“ kontruje mu Voskovec.

Všetko je inak

Druhou neveselou témou sú problémy s prácou, ktoré majú obaja. „V docela rozličných režimech nás nikdo nechce - jsme každý po svém nezaměstnaní,“ konštatuje Voskovec, „ale já bych s tebou pořád ještě neměnil.“

Koniec-koncov, on popri úlohách v béčkových filmoch, ktoré prijíma z existenčných dôvodov, má aj vydarené obdobia a objavuje sa na Broadwayi v úspešných inscenáciách po boku najväčších hviezd.

Tam ho obdivujú aj českí filmári Miloš Forman či Ivan Passer, vtedy už úspešní v Hollywoode. „Tito hoši jsou daleko talentovanější imigranti,“ naráža na bývalé americké pokusy V&W. „My byli zároveň nafoukaný a moc nesmělý volové.“

Werich zažíval doma ťažké sklamania zo zákazov, mal dištanc v rozhlase i televízii, jeho chystaná kniha nemohla mať titul Všechno je jinak. „A víš proč? Protože všechno je jinak.“

Husák ako nádej

Jeho listy napriek poznaniu, že situácia „zraje směrem, který není příznivý samostatnému myšlení“, však obsahujú aj nádej. Keď s prekvapením zistil, že oficiálne vlastne na papieri žiaden jeho zákaz neexistuje, chcel audienciu u Gustáva Husáka: „Všechno ukazuje na to, že je to slušný člověk,“ píše v roku 1970.

Raz však bol u komunistickej vrchnosti úspešný, keď sa dlho pokúšal získať povolenie vycestovať do Rakúska, kde sa mal po rokoch stretnúť s Voskovcom. Jeho argumentácia u ministra vnútra, že „jsem jediný národní umělec, který nemůže provozovat své národné umělectví“, zabrala, a v októbri roku 1974 sa na tri týždne zišli vo Viedni. Nikdy potom sa už nevideli.

Pauzy v korešpondencii však boli čoraz častejšie. Po jednej z nich v roku 1976 Voskovec uvažoval, či to nie je starobou, no hneď to spokojne zavrhol. Veď sedemdesiatjedenroční dedkovia väčšinou „žvatlajú, než aby moudře drželi hubu“.

Mlčanie o politike

Vzápätí však nasledovalo ďalšie dlhé Werichovo mlčanie. Ani slovo o politike, Charte 77, ani o podpise Anticharty, na čo reagoval Voskovec ironickou zmienkou o výstrižku z českých novín s fotkou Wericha v hľadisku Národného divadla: „Na jevišti byli shromážděni různí tví spolu–národní umělcové a kyně, a tak jste se na sebe národně dívali. A potom jste všichni národně šli a podepisovali listinu.“

Možno špekulovať, že o pár mesiacov sa aj vďaka tomu v prominentnej pražskej Lucerne uskutočnil program o Osvobozenom divadle, čím sa V&W po dlhej dobe vrátili pred verejnosť.

Posledný list

Pravda, ešte predtým, v polovici toho paradoxného roku, mal Werich obrovské zdravotné problémy a týždeň bol v pooperačnom bezvedomí.

Jeho narastajúce ťažkosti komplikovala aj vážna choroba manželky Zdenky. Zomrela v apríli 1980 a Werich ju prežil len o pol roka. Bodkou za korešpondenciou V&W bol Voskovcov list z augusta, na ktorý už nedostal odpoveď. Určite však aj preň platí Werichovo dávne vyznanie: „Píšeš tak krásně, tak dojemně, aniž sentimentálně, že je radost to číst podruhé.“