Čo čítame

Dagmar Urbánková hovorí, že je pokušiteľka písania, asi preto, že je viac výtvarníčkou a (pražskou) divadelníčkou. Písanie však pokúša pozoruhodne, aj v zbierke Ta hlava větru vypadá jako pes. Mozaika drobnokresieb („Lítost je tenounká jak myší ocásky / co je vidím mizet pod skříni / když vejdu jak nejtiše umím / abych nerušila mojeho Vašina, který zase není doma“) sa často viaže na rodný kraj („Sedím s Bohem sama v izbě / tmu mám pod dlaněmi / a enem si přeju / abych uměla počut jeho vúlu“), po ktorom sa jej neraz cnie. „Volám z periferie nekonečně rozlehlé Prahy / ach, slyším se jenom já,“ a tak sadá do „vlakov českých drah“, ako nazvala časť knihy, uvedenú mottom: „Nechce se mi mačkat se s lidem českým na místě nehezkým.“ Odchádza a opäť sa rada vracia do hlavného mesta, hoci tam často „lidé pozbudou sebevědomí a důstojnost se jim vytratí jak z děravé taškybonbony“.