KNIHA TÝŽDŇA / SPOLEČENSKÝ AGENT JIŘÍ MUCHA
Charles Laurence odhaľuje praktiky totalitnej moci v Československu na základe bolestnej osobnej skúsenosti
Britský novinár, niekdajší korešpondent londýnskeho periodika Telegraph, neskôr riaditeľ newyorskej pobočky týchto novín, neprestáva pútať pozornosť knihouSpolečenský agent Jiří Mucha (v originále len The Social Agent) s podtitulom Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni. Vydal ju Prostor v preklade Kateřiny Lipenskej a s doslovom historika Igora Lukeša.
Doba temna a zla
Autorov otec Peter Harold Laurence prišiel v roku 1957 s rodinou do Prahy ako prvý tajomník a obchodný konzul britského veľvyslanectva. V čase studenej vojny, keď v komunistickom Československu sledovaní špehovali sledovaných, každý podozrieval každého, nik neveril nikomu a inscenovali sa absurdné drámy. ŠtB vtedy vypracovala aj operáciu Peter s cieľom zdiskreditovať diplomata a prinútiť ho k spolupráci. Hlavnú úlohu zverila Jiřímu Muchovi, synovi maliara Alfonza Muchu. Jiří bol bohém, hedonista, noblesný intelektuál, polyglot, spisovateľ. Priatelil sa s mnohými slávnymi a vplyvnými osobnosťami umeleckého sveta a ako „playboy z Východu“ usporadúval – tak sa možno dočítať aj v knihe Pražské orgie od Philipa Rotha – bujaré večierky v byte na Hradčianskom námestí, kde dodnes žije jeho žena Geraldine. Často cestoval na Západ a predával otcove obrazy, majúc vždy na pamäti, čo treba robiť a hovoriť, aby si udržal nákladný a nápadný spôsob života.
Mucha rozohral milostný románik s manželkou veľvyslanca a popri tom zhromažďoval informácie a osnoval situácie umožňujúce diskreditáciu vytypovaných osôb. Patril k aktívnym agentom, čo súviselo aj s rokom 1951. Vtedy za údajnú špionáž zatkli a odsúdili v Prahe akreditovaného amerického novinára Williama Oatisa a vzápätí – za odovzdávanie informácií práve tomuto Američanovi – tiež „spoločenského agenta“, v súvislosti s ktorým ŠtB nikdy nevylúčila, že spolupracoval i s britskou tajnou službou M16.
Aj okolnosti, za akých znovunadobudol slobodu, sprevádzali zvláštne okolnosti. V lágri si namiesto šiestich rokov odpracoval tri, ale fakticky ho opúšťal už s osobným spisom spolupracovníka s krycím menom Anty.
Peter Harold Laurence musel svoju diplomatickú misiu ukončiť v roku 1960. V Anglicku ho M16 dlhé roky podozrievala a vyšetrovala, v paralyzovanej rodine dcéra Katy trpela mentálnou anorexiou a jej bratia Charles a Benedikt dospievali v internátnych školách za pramalého záujmu matky.
Pokus o zmierenie
Charles Laurence sa do Prahy vrátil po päťdesiatich rokoch. Navštívil Geraldine, pátral v archívoch ŠtB, stretol sa s historikom Petrom Hrubým i Kamilom Pixom, jedným zo zakladateľov ŠtB. Chcel sa dozvedieť, čo sa vtedy stalo, a zblížiť sa, uzmieriť s rodičmi. Najmä s ohľadom na predčasne zosnulú Kate, ktorej túto knihu venoval. Podľa neho za jej trápenie nesie vinu Mucha, lebo aj ju zneužil. Ani toto vážne obvinenie sa však nedá dokázať, keďže niektoré stopy zavial čas, iné sú skartované či priveľmi nejednoznačné, a tak zvyšujú úvahy, dohady a ich kombinácie s väčšou či menšou mierou pravdepodobnosti. Sám autor priznáva, že „preukázať nemožno vôbec nič.“
Jeho odvážne osobné svedectvo je reportážou i románom faktu, mozaikou vyskladanou zo záľahy historických reálií, faktov, citácií z odtajnených záznamov ŠtB, z rozhovorov so svedkami a útržkov vlastných spomienok. Laurence vystaval vzrušujúci príbeh, ako sa možno udial, pričom fabulačná línia prebieha v rôznych časových rovinách. Dramatické osudy rodiny, ocitnuvšej sa v mlynskom kolese ideológie, vyrozprával s novinárskou vecnosťou a dokumentárnou presnosťou. Podstatnú časť knihy však tvoria aj scény nespornej literárnej hodnoty: prudká nočná hádka syna s matkou, dialógy s otcom, opis jeho pobytu v nemocnici krátko pred smrťou či návšteva koncentračného tábora v Terezíne, kde autora vyľakajú lastovičky hniezdiace vysoko v rohu okna, „na mieste smrti“.
Jiří Mucha v lágri napísal memoáre Studené slunce. V nich ľudí prirovnal k motýľom: „Sú krásni, keď ich človek pozoruje zo svojho vzdialeného, odľahlého stanoviska. Ale motýľ pod zväčšovacím sklom je príšera.“ Geraldine spomína, že „mal v sebe silu prežiť za každú cenu, no teraz je mŕtvy, lebo nik nechcel čítať pri jeho hrobe. Nik ho v skutočnosti nepoznal.“ Vie sa len, že „prežiť za každú cenu“ môže cenu života o poznanie znížiť. Záleží od použitých prostriedkov.
Město strachu
(ukážka z knihy)
Paha, kterou jsem znal jako kluk, byla městem strachu, tajných agentů a začouzené mlhy. Byla za železnou oponou, tolik jsem v sedmi letech chápal. Razili jsme si k ní cestu blokádou betonových baráků a ostnatého drátu, zemí nikoho, v našem velkém šedém morrisu s šestiválcovým motorem a červenými koženými sedačkami, který táta koupil, protože ho považoval pro službu na druhé straně za dostatečně robustní. Druhá strana byla strašidelná – ale přitom tak nějak vzrušující, asi jako příběhy, které jsme čítávali v dobrodružných časopisech.
Je zvláštní, jaké věci si člověk pamatuje. Silnice byly hrbolaté a všude kolem bylo cítit jakési nebezpečí, protože jsme se ocitli na nepřátelském území. O nepřátelích jsem něco věděl, psal se rok 1957; nebylo možné vyrůstat v Anglii v roce 1957, a přitom nevědět o nepřátelích.
Prožili jsme válku. V Londýně po ní mezi budovami zbyly mezery zaplněné sutinami, zpola zakrytými zborcenými rezivějícími ploty, prázdné díry, které babička dávala za vinu všem, jimž říkala nácci, fašouni nebo zpropadení Němčouři. Chtěli babičku zabít bombami, ale nepodařilo se jim to, zabili však spoustu jiných lidí. Nosili vysoké holínky. Znali jsme je z obrázků v časopisech a komiksech. Vojáci stojící u červeno-bílé závory, která blokovala cestu do Prahy, měli podobné boty. Měli taky zbraně a uniformy, myslím, že šedé. Možná byly tmavě zelené. V pozadí byly lesy. Táta vždycky zastavil a stočil okénko. Nám dětem řekl, ať jsme tiše, vystrčil ruku s hromádkou pasů a oznámil vojákům, že je diplomat a že jede na britské velvyslanectví v Praze. Za námi, na jihu, byla Vídeň, další město špehů. Vídeň a Praha – jedno město na naší straně, druhé na té jejich.
Tohle byl samozřejmě jiný nepřítel. Žádní Němci, nýbrž Rusové a Češi, kteří ještě před deseti lety byli našimi přáteli, aspoň podle toho, co se povídalo doma u večeře. A teď hlídají železnou oponu. Je studená válka.
